Hermann Wenng
1. PANE!
Stvoření Tvé – jakou nádherou plane!
Jakou krásu v něm všude oko vidí,
a není zastřeno zlobou tak, jako zrak lidí,
oko z její hloubky se dívá,
čistá láska a pevná víra!
Teď však nenávistí jen srší lidstva zření
a proto je mu navždy uzamčený i pohled do stvoření.
Do stvoření, které živou krásou plane, ó Pane!
2. ZVĚSTOVATELI PRAVDY
Mistře, Ty jediný jsi pravdivý,
Slova Tvá – jako proud ohnivý!
Jedině Ty jsi život sám
a pouze Ty vystavíš chrám,
jehož kopule zlato ryzí
pne se do výšin – až v nekonečnu mizí!
3. ŠTĚSTÍ
Ó Pane, jaké štěstí se ve mne vznítí,
když mne Tvé svaté jméno rozechvívá,
když srdce moje lásku k Tobě cítí,
jež mnou a bytím celým, nitrem mým prochvívá.
Ó Pane, jaké štěstí se ve mne vznítí,
když na dne mojí duše, nejžhavěji
se Tvoje svaté jméno rozzáří, a svítí
jako drahokam vzácný, co nejjasněji!
Ó Pane, jaké štěstí se ve mne vznítí,
Ty jediný jsi život, poklad, pravé jmění,
vždyť nic nemůže jásavěji obestřít mé žití,
než Tvoje svaté jméno, kol kolem ve stvoření!
4. NEŠTĚSTÍ
Zakalen je Tvůj zrak a nevidí, že se Ti neštěstí blíží,
před nímž Tě dobrotivost doposud vždy ochránila –
protože však tím pro tebe se další dobro ztíží,
shlukne se nyní vše, co pro tebe doba dávna uskladnila!
Slunce zapadá, zvedá se temný stín –
očistná bouře šlehá černé země klín,
slabé se skloní, prohnilé klesne a se zničí,
jen silné povstane veliké a hrdě se do výše vztýčí!
Páska pak padá – rozptýleny jsou mlhy!
Pohled je upřen volně do dálav obzoru,
kde utkán je z Boží nádhery – barevné duhy
most, klenoucí se k věčnosti světlé, nahoru.
5. POZEMSKÝ OSUD
Vždy jen ráj ztracený
pozemským je osudem.
Když odcházíš, tu jeví se ti bez ceny
i nejvyššího štěstí slib a – pouhým přeludem.
Kdysi však spatřiti jsi směl,
co v zemi světlé jest skryto –
tam svěřeno, cos věrně střežit měl
a co navěky v tebe je vryto.
6. (KARMA) OSUD
Vše, co v minulost se vnoří,
do vesmíru vepsáno jest přísně!
Nikdy se to již více nerozboří –
jsou-li to radosti písně
anebo snad nářky bolů –
lhostejno, zda vedou vzhůru nebo dolů,
dolů až k nejhlubší hlubině,
neb nahoru, k vrcholné výšine!
Všechno, všechno zpět k nám přijde
v koloběhu hvězdných cest –
marné jest, kdo proti tomu jest!
Vše, co z Tvojí vůle vyjde,
ať již nenávisti nebo lásky květ,
vždy se vrátí znovu k Tobě zpět –
i když krví nebo ohněm, dosud
domníváš se vyhladit svůj osud!
7. BOJOVNÍK
Sebeláska? Vlastní přání?
Zda tě nenutí k zoufání
malý pozemský osud svůj?
Chceš-li velikým se státi,
tedy pro sebe nebojuj –
jen vždy a jedině o velikost pečuj!
Ó člověče! Pouze o nejvyšší starej se –
a peruť nadšení tě převysoko povznese!
Necouvneš-li nikdy, před zlem, ve svém chtění,
potom ve věčném dopěješ k vykoupení!
8. POSLEDNÍ PUTOVÁNÍ
Naposled ještě před svým odchodem,
rád bych se pokochal pohledem
v nádheru věčné přírody! –
Kéž by přede mnou zaskvěla se
na horách, v údolí i v lese,
za jitřních červánků lesku
i hasnoucí září záblesku
večerní pohody!
Dny ostatní všechny, rozplynou se v nic!
Jen příroda velkolepá, jako maják praodvěký
osvětlí výhled můj do dálav bez hranic,
kde zanikne, co malicherné, provždy a na věky!
9. MODLITBA
Pokoru nechť pouze v srdci nosím –
PANE, o to Tebe vroucně prosím –
abych nepropadl touze po vládě a moci,
proti ješitnosti, závisti a pýše přispěj ku pomoci!
Prosba moje upíná se k TOBĚ,
budiž TVOJE milost se mnou v každé době!
10. BDI
V jediném okamžiku,
v němž tě opustí bdělost, můžeš se zřítit v bezedných hlubinách;
v jediném okamžiku,
v němž tě opustí bdělost, rozpoutají se tobě dřímající bouře;
v jediném okamžiku,
v němž tě opustí bdělost, pozbudeš co celých tisíciletí plodem –
v takovém okamžiku
zaschne žen tisíce lánů, zkropených tvým potem;
v tomto okamžiku jediném.
11. MLHY
Všichni bloudí; - kolem nich se zvedá hustá mlha,
nikdo nezří stezku, ani málo kroků před sebou,
křečovitě chytá a drží se druh druha
vzdychaje: „Ty silnější jsi, já půjdu za Tebou!“
Do četných davů zazní hlas: „Pojď se mnou, kdo se bojí!
Já Světlo jsem, já vidím cíl i cestu!“
Vskutku je vede dál, až všichni rozechvěni stojí
u propasti příkré, bez nejmenší opory neb mostu.
Hlubina šumně víří vodních spoust záplavou –
kol dokola však všude pouze stěna šedá.
Oni přec chvějně doufají – v oku smrt číhavou –
že lidský mozek nalezne záchranu, kterou hledá!
Nikdo však nehledí tam, kde záchrana jediná volá,
nikdo z nich plamen požáru Pravdy nesočí,
ani vedoucí pochodeň, která jím vstříc plápolá –
a proto do své světlé vlasti nikdy nevkročí!
12. BLESK
Paprskem blesku byl jsem zasažen!
Tu s výkřikem jsem při svém pádu
nad svými údy pozbyl vládu
já ležet zůstal poražen.
Jaký však zázrak, jaký div!
Spáleno vše – a při mém probuzení,
není již ničeho k nalezení
z toho, co poutalo mne dřív!
13. PŘÁTELSTVÍ
Zda může kdo na zemi většího štěstí míti,
než, je-li mu dopřáno u milých přátel dlíti?
S nimi milovati, s nimi i trpěti –
s nimi též růsti a k výšinám dospěti?
Ano, to jsou ty nejkrásnější chvíle,
kdy se duch k duchu přidruží tak mile,
když v proudu sil vzájemné výměně,
v radostnou budoucnost doufají společně!
14. ZMĚKČILOST
Veškeré zlo a neštěstí
vzešlo jen ze změkčilosti. –
Tak lidstvo kdysi ztratilo
stezku Pravdy - a zbloudilo!
Změkčilost se tehdy stala
modlou, která sobě lhala,
jež později zrodila i lest
a nakonec pozvedla vraždící pěst!
15. SAMOTA
Vyhni se chvatu a hlomoznému ruchu,
raději klid samoty popřej svému duchu –
nedej se ani pokřikem davů zmásti,
teprve tak se staneš vesmíru pravou částí,
vyhledej samotu, která léčí a hojí,
ona tě svým tichem s věčností spojí!
Celé tvé já, proudům síly nejvyšší
samota otevře – a zcela tě utiší,
když odevzdáš se plně nejvyšší jen metě,
utváří se radostně tvůj život v tomto světe!
16. OBNOVA
Všechno lidské myšlení, všechno lidské mluvení,
všechna lidská přání, všechno lidské štvaní
pro mne duté je a nezřetelné.
Všechno lidské spěchání, všechno lidské jednání,
všechno lidské doufání, všechno lidské zoufání –
prázdné pro mne je a nesrozumitelné.
Cizími jsou pro mne spolubližních dráhy –
všechny moje úvahy a všechny moje snahy –
nejsou s nimi více společné.
Nemám mezi nimi nikde stáni,
o jejích představách nemám ani zdání
a jejich činy všechny jeví se mi zbytečné!
Nenacházím mezi nimi místa,
kde by se duše má cítila jistá;
zůstávám povždy tak opuštěn a sám!
Pouze ještě a jedině ve svých snech,
jež mně stále obletují i ve všedních dnech,
já pohled Jeho Oka znám.
17. ČLOVĚK
Mohutným svým pomníkem do výšky vystoupil –
matně se leskne témě jeho železné hlavy –
až do mraků sahá! – On široširý vesmír oloupil
pro tento odznak svoji slávy!
Kol těžkých údů jeho „já“ přehodila
jeho ruka pyšně Božství modrý plášť
a k zlé obětní hostině mu předhodila
ubohé jeho bratry – jichž okovy řinčí jeho zášť!
Plameny se plazí, kouř se valí hustý
z hranic ohňů, které jeho ruka podpálila,
by až k hvězdám dalekým se staly ústy,
jež by jeho slávu, moc a velikost jim oznámila!
Náhle se otřese země! Vše hřmotně se do prachu řítí,
co domněle pro celé věky zbudoval a pěstoval –
zářící kříž však svým zlatem do noci svítí,
aby tvorům smrtelným – bytí Pravěčného zvěstoval!
18. UMĚLEC
Toužebně zvedáš k věčné Moudrosti svou tvář,
by se Ti snesla do srdce její síly zář –
již bude stará rána žití zacelena;
budeš pozvednut vzhůru, skloníš-li se sám na kolena –
a snaha tvá bude čistým uměním odměněna,
až příroda zjasnělá, z bolů dob dávných vyjde proměněna –
ozvěny melodie kdysi prožité ti znovu daruje
a povznese tě tam, kde sama věčná Pravda kraluje!
19. MILOST
Jak úžasného blaha lahodný nektar
duch ze Slova Pánova pije.
Bůh udělil nám svého Slova dar
a seslal nám Syna On žije!
Ze svého trůnu světelného
On spatřil naše utrpění,
zřel smrt, věčné zavržení
a proto seslal Syna svého!
Kterak přec slabá řeč lidí je,
by vyjádřila bytí – pouze
však vědění stačí: On žije
a pomůže nám z nouze,
tak smrt hrozící odvrátí spolu –
leč koho to v aconech věků vzruší,
kdo z toho velikost milosti tuší;
On seslal Syna dolů.
Tedy to smrt věčná přece není,
ba ani konce pozemského dění;
vždyť On odvrátí opět bídu
od kajícího se lidu
kdož pravou lítost prokáží,
ty znovu láskou oblaží,
ducha jich zachrání svojí milostí
pro život ve Světlé oblasti!
20. TŘI PŘÁNÍ
Měj pouze tři přání ve svém žití:
za prvé: k Bohu a Pánu se přiblížiti,
za druhé: tou milostí oblažen býti,
za třetí: nikdy již více přání nemíti!
21. BOŽSKÉ
Ve slunci jasu musí před Ním vše zjevné býti!
Kdo se chce před Jeho zářícím pohledem skrýti?
Vždyť noc již více nehalí tvých smyslů svět –
a co jsi v dobré vůli Jemu věnoval, vrátí se k tobě zpět!
22. VEDENÍ
Tíhou osamění nemá nikdy
tvoje mysl procházeti,
vždyť tvé vedení chce tebe
stále s láskou provázeti.
To, co nyní žiješ a co je tvým utrpěním,
ono muselo kdys rovněž vésti.
Proto teď s porozuměním
chce tě pouze k Nejvyššímu vésti!
Kdekoliv pak tápeš v temnotě,
tam ono cíl i cestu zná,
k Věčnému až přivésti tě
je touha jeho jediná!
23. ŽAL
Opět jednou
nedbal jsem Tvojí milosti,
opět jednou
sešel jsem snadno na scestí!
Opět jednou´
pohrdal jsem Slovem Tvým,
opět jednou
honil jsem se za bezcenným!
Nyní musím muka odpykání trpět... –
jednou opět.
24. POZNÁNÍ
Žal nebyl nikdy marností.
Když pravé poznání z něj vzkvetlo,
jež cele tvojí bytostí
Prolne a prožhaví jako Božské Světlo!
Nechť si cokoliv proti Tobě brojí –
provždy jen falešné přijde nazmar,
v nejtvrdším boji vítězně obstojí
Božské Pravdy dar!
Jestliže však na starém pevně lpíš,
propadneš s ním až na dno hrobu –
jako plavce kámen, potáhne tě níž
a níž – v temnoty hrůznou porobu!
25. SEBEPOZNÁNÍ
Jak sebevědome se chůze lidí vlní
a jak skvěle vlastní „já“ hruď jejich plní!
Jak bezohledně drtí zemi lidí noha,
jakoby byl člověk její tvůrce –
a jakoby z něho a ne z Boha,
bylo stvořeno i zářné slunce!
Lidé nezří sebe přírody zrcadlení
a proto v nich ani stopy po věčnosti není!
26. SEN
...tu spatřil jsem k svému překvapení,
že je naše obuv celá zlatá –
a není to ani k vyslovení,
jak lehounce se nám v ní chvátá!
Jak spěšně v ní unikáme světu –
náš krok se podobá ptáka letu
a všechna pozemská špína mizí ...
je pro nás prostě cizí!
27. MOJE ZLATO
Moje zlato!
Ono nebude mi nikdy vzato!
Ať sebe víc kol mne svět pádí, řve a buší,-
ve mně je klid a mír je v moji duši!
Jedině k Bohu spěje srdce moje,
k Němu, jenž z lásky svého zdroje
touhu po věčné vlasti ukonejší...
... ticho je v mojí duši!
28. KDYŽ TĚ BŮH BIJE... !
Když tě Bůh bije, tu naslouchej v sobě,
bys poznal, co ti chce říci Jeho rána!
Když tě Bůh bije, On chce ti vrátit nebe –
tedy se ztiš, bys porozuměl řeči svého Pána!
Naslouchej hlasu nitra a utiš se zcela,
by z úderů BOHA duše Tvá, užitek měla!
29. POKORA
Silná jest pokora!
Vzpřímena, s úsměvem, záplavou vln kráčí,
překážkou jí není ani hora
a bouře pro ni pouze vánek značí!
Silná jest pokora –
moc panovačnou k ústupu přinutí,
sama se otevře železná závora
na její něžné dechnutí!
Silná jest pokora –
otřásá zemí a na kolena sklání tvora!
Pánův pohled zářící
je pro ni vznik, světlem hýřící!
Síla tvořivá ji celé plní –
neb ruka OTCOVA ráda se k ní kloní
a sype nad ni hvězdy zlaté shora –
- silná jest pokora!
30. DARUJ MI SRDCE SVÉ...
„Daruj mi srdce své, synu můj
a nalezni v cestách mých zalíbení!“
Věru, že krásnějších slov nad tato není,
jež kdy pronikla ve sluch můj!
Jsou jako země daleká, tonoucí ve slunce jasu,
nad níž modravý závoj nebeské klenby visí
a všechna moje starost, která mne tísnila kdysi,
proměnila se v krásu!
„Daruj mi srdce své, můj synu!“
Láska k Bohu je nám první i poslední,
s ní najdeme v Jeho cestách zalíbení.
Půjdem po nich a mír obdržíme za odměnu!
Bůh a Pán mne ve svou milost věrně zahalí –
neb miluji HO ze své duše celé síly
a má noha se z jeho cest nikdy neodchýlí –
Jeho zákon ve mně veškerou bídu vzdálí!