Dost často se setkávám s otázkou, jak si lze vysvětlit Abdrushinova slova z přednášky „78. Pohlaví“:


Zdánlivě to vypadá tak, že člověk, lidský duch, ke svému vývoji potřebuje, aby se v něm rozvinuly všechny schopnosti tedy v mužském druhu i ženské a v ženském druhu i mužské. Ovšem jen zdánlivě.

To se děje jen tehdy, když se původní zaměření duchovního zárodku změní, což není pro celkový vývoj lidského ducha přirozené a je v rozporu s jeho počátečním rozhodnutím, které je pro jeho vývoj věčně směrodatné.

Pro lidského ducha, který se rozhodl na počátku svého bytí např. pro aktivní, tedy mužské působení je naopak přirozené, aby dál rozvíjel hlavně jen aktivní schopnosti a byl tedy v tomto případě opravdovým mužem jak duchovně tak i pozemsky. Takový lidský duch nijak nepotřebuje být jednou na zemi jako muž a jindy jako žena. To se stává jen tehdy, když lidský duch v průběhu svého vývoje v důsledku duchovní lenosti nebo chtění vědět vše lépe změní své původní zaměření, než ke kterému se na počátku svého vývoje rozhodl a které je pro něj navždy směrodatné.

Přednáška z knihy Doznívání „44. Žena a muž“:


Uvolní-li se tedy od aktivně působícího duchovního zárodku v důsledku jeho hrubší činnosti část vyššího bytostného, nemůže se již nikdy tento lidský duch stát opravdovou ženou a ke svému vývoji a aktivnímu působení převážně ženské schopnosti nepotřebuje, protože ty mohou dojít ke skutečnému uplatnění pouze ve spojení a zachvívání s vyšším bytostným, které má pouze žena.

Nutnost rozvíjení i jiných než v tomto případě mužských vlastností je jen jako následek svévolné nikoliv nutné změny druhu působení lidského ducha, která však vůbec není potřebná k jeho vývoji, ale uvádí ho do nepřirozeného stavu, kdy je dočasně nucen v ženském těle k rozvoji pro něj cizích vlastností. Účelem nutnosti rozvoje ženských vlastností v tomto případě je, aby v těle opačného pohlaví prožil nepřirozenost tohoto stavu a opět zatoužil vydat se směrem, pro který se rozhodl na počátku, protože se nikdy nemůže stát opravdovou ženou a nikdy jako žena nemůže být vnitřně skutečně naplněn a šťasten. Musí tím jen trpět.

Totéž, ale naopak platí pro lidského ducha, který se na počátku rozhodl pro ženské působení, ovšem s rizikem, že pokud dlouho zůstane v pro něj nepřirozeném mužském působení, hrozí, že se od něj část vyššího bytostného nevratně oddělí a on zůstane ve stavu, kdy se již nikdy nebude moci vrátit k původnímu směru, ke kterému se na počátku rozhodl, tedy k ženskému působení. Nebude mít již čas dohnat vývoj ani jako muž.

Jestliže však lidský duch své původní rozhodnutí k aktivnímu nebo pasivnímu působení nezmění, nemusí tudíž rozvíjet schopnosti opačného pohlaví.

Tak opět vyřešení jedné do této doby trochu "záhady" díky tomuto jasnému vysvětlení. Děkuji.

To je vidět, že vždy je potřeba ucelené pochopení, a zde např. "to je nutné" vztáhnout k "měnícího se vnitřního stanoviska", s čímž to tedy právě souvisí. Pak najednou člověk prohlédne a všechno je tak jednoduše jasné.



Navíc je zde opět potvrzení toho, že komu je "více dáno", od toho je "více požadováno", tedy má "větší zodpovědnost". V tomto případě lidský duch, který se na počátku rozhodl k jemnějšímu působení, tedy působit jako žena a zůstal mu přídavek z vyššího bytostného, kterýžto tedy jako žena ovšem jako protiváhu k této vyšší zodpovědnosti (a tedy i horším následkům v případě pochybení, samozřejmě dlouhodobějšího a zarputilejšího) má právě tento vyšší bytostný přídavek, který ji musí tím "horlivěji" odrazovat od změny směru jejího působení a díky němuž může také snáze a jasněji vycítit a vytušit, že změna směru působení v jejím případě k aktivnímu je u ní falešná a neharmonická, jako to takto snáze může vycítit a vytušit dokonce u všeho - co je, a co není harmonické (správné, krásné, podle vůle Boží)...